Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Ve volném čase se věnuje seniorům i dětem. Lukáš Mada zároveň studuje na přírodovědecké fakultě obor Experimentální biologie, který v rámci programu celoživotního vzdělávání doplňuje studiem učitelstvím biologie.
Aby toho nebylo málo, Lukáš na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě, ze které pochází, ještě dálkově studuje program Veřejná ekonomika a správa. I když chtěl pomáhat už dříve, na dobrovolnictví měl paradoxně čas až na vysoké škole.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
Už na střední v Ostravě jsem chtěl pomáhat v místním domově pro seniory, ale odradila mě přílišná byrokracie. Byl jsem celé dny ve škole a neměl jsem čas chodit na různá dvouhodinová školení, která po mně požadovali. Tato určitá neprostupnost mě odradila.
Na konci roku 2018 jsem přišel do Olomouce na vysokou. Tady už jsem byl více pánem svého času, tak jsem si řekl, že to zase zkusím. Našel jsem si Olomoucké dobrovolnické centrum JIKA, které vedou dva zkušení nadšenci, jež se dobrovolnictví věnují přes deset let. Už vědí, co dobrovolníci potřebují a umí se o ně starat. Zároveň však nejde o velkou organizaci, takže tam panuje rodinný přístup. Všechno řešíme operativně a napřímo.
Tenkrát jsme si popovídali o tom, co můžu nabídnout a co bych chtěl dělat. Na základě tohoto rozhovoru mi pak zprostředkovali kontakt na prvního klienta pana Topiče, který žije v domově s pečovatelskou službou. Většina mých nynějších aktivit je právě přes centrum JIKA.
Proč jste chtěl dělat dobrovolnickou práci, našel byste nějaký důvod?
Žádný konkrétní. V životě jsem měl velké štěstí. Na rodinu, na přátele, na zázemí. Měl jsem perfektní dětství, kdy mi rodiče dali, co mohli. Doposud životem procházím velmi jednoduše. Člověk pak cítí, že se o to vlastně sám nepřičinil a vůči společnosti, osudu, říkejme tomu, jak chceme, cítí určitý dluh.
Jsem tady, mám se dobře a nemusel jsem pro to zatím nic moc udělat. Proč se tedy nezaměřit na lidi, kteří takové štěstí z nějakého objektivního důvodu neměli? Pokud chceme, aby společnost fungovala smysluplně, musíme balanční mechanismy vykonávat sami.
Když vidím, že je někde problém, snažím se ho vyřešit. Koneckonců je i v mém zájmu, aby společnost prosperovala. Pokud chcete změnit svět, podívejte se do zrcadla a začněte tam.
Co přesně jako dobrovolník děláte?
Hlavní část mé práce jsou senioři. Jednou týdně navštěvuji dům s pečovatelskou službou v ulici Zikova tady v Olomouci, kde chodím za asi pěti lidmi. Začal jsem právě s panem Topičem, kterému jsem pomáhal s ovládáním počítače nebo televize. Za chvíli se to po domově rozkřiklo a začali se nabalovat další zájemci, kteří chtěli pomoct.
V současnosti už naše pracovní vztahy přešly do těch přátelských, kdy mnohdy jen sedíme nad kávou, čajem, povídáme si a diskutujeme o všech možných tématech. Počítač a technologie se odsunuly do ústraní. Seniory také beru do Pevnosti poznání, kde pracuji jako koordinátor vzdělávacích programů, což je něco navíc, přesahující klasické setkávání.
Proč je vůbec potřeba dobrovolníků v tomto prostředí, nestačí pečovatelé?
Každý senior má sice vlastního sociálního pracovníka, se kterým má velmi dobrý vztah, ale samozřejmě jich není dostatek, a proto nemají šanci s klienty trávit delší čas. Uklidí a pomůžou jim, ale je to primárně o asistenci. Není to jako v domově pro seniory s plnohodnotnou péčí, kdy už je člověk na konci životní cesty. V domově s pečovatelskou službou jsou ještě lidé plní života, a hlavně jsou ve většině věcí „samostatné jednotky“. Pracovníky mají jen jako oporu, kdyby se něco stalo.
Domov ale nabízí svým obyvatelům super aktivity. Mají tam karetní klub, v úterky přivezou zákusky a posedí s kávičkou. Až jsem koukal, kolik tam mají různých činností, které vypadají moc pěkně. Ale samozřejmě to jsou společné aktivity pro všechny. A seniorům někdy chybí individuální setkávání. Každý potřebuje kamarády.
Vnímáte seniory jako své kamarády?
Ano, beru je jako přátele. Nevnímám se jako nějaký dobrovolník, který má klienty a chodí dělat dobro a plnit si své povinnosti, které má ve smlouvě. Přijedu, protože mě baví s nimi být, poslouchat je a diskutovat s nimi. Mají jiné názory, které je zajímavé slyšet, protože žijí v úplně jiném kontextu.
Se svými kamarády se taky kamarádím dobrovolně. Kdyby se mi to nelíbilo, nedělám to. Vždy říkám, že dobrovolnictví je životní styl. Někdo rád hraje golf, mě zase dává smysl dělat tohle. Baví mě pomáhat.
Snažím se s lidmi pracovat a dávat jim nějakou službu. Oni jsou rádi a já mám zase dobrý pocit, že jsou spokojení. Když jim pomůžu a vidím, že jsou šťastní a má to pro ně nějakou hodnotu, kterou jsme spolu vytvořili.
Kromě pomoci seniorům se věnujete také opačné věkové skupině…
Je to tak. Další významná část mé práce je doučování dětí ze znevýhodněných rodin. Učím, co je potřeba. I když se specializuji na přírodní vědy, doučuji třeba i angličtinu nebo češtinu.
Mladistvým z domů pro ženy a matky s dětmi v ulicích Sokolské a Holečkově se ale věnuji i v jejich volném čase. Beru je třeba do zoo, byli jsme v kukuřičném poli, nebo také u nás v Pevnosti poznání, kde mi s podobnými návštěvami vždy vyjdou vstříc, čehož si moc vážím. Podnikáme všelijaké aktivity.
Udělal jste si kamarády i mezi dětmi?
U dětí se to hodně točí. Potkám je jednou, dvakrát, a v systému sociální péče jsou zase převedeny někam jinam. Když někoho doučuji rok, už tam nějaký vztah vznikne, ale většinou mají opravdu špatné zázemí a je těžké se s nimi domlouvat na jakékoli aktivitě. U seniorů je větší kontinuita.
Ještě něco, na čem se jako dobrovolník podílíte?
Různé příležitostné akce. Nedávno jsem byl na události, jež podporovala Ukrajinu, přesněji integraci ukrajinských uprchlíků do společnosti. Pracovala na tom kolegyně z Pevnosti poznání, Kateřina Biolková, která si ukrajinskou tématiku vzala pod křídla v Charitě Olomouc. Občas pomáhám moderovat jejich akce, kde se spojují české a ukrajinské rodiny.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Dobrovolnictví vnímám jako součást života. Baví mě pracovat s lidmi, dělat jim službu. Baví mě lidi obsluhovat, plnit jim přání. Vidět, že jsou spokojení nebo jim pomoct vyřešit nějaký problém.
Takže mi dobrovolnictví dalo to, co jsem od něj chtěl. Naplňuje mě. Kromě toho jsem získal spoustu přátel. Potkal jsem mnoho úžasných lidí nejen mezi seniory, ale také mezi kolegy dobrovolníky nebo i v centru JIKA. Pan Lang a paní Křupková, kteří jej vedou, jsou skvělí lidé s obrovskou zkušeností v sociální sféře, takže mi předali myšlenky, které mě předtím nikdy nenapadly. Také mi dodali kontext k různým problémům. Je například jednoduché říct, že dítě je zanedbané, ale je potřeba si také uvědomit prostředí, ve kterém vyrůstá.
Dobrovolnictví vám otevře obzory. Jde o komplexní aktivitu, která vám přinese spoustu nových zkušeností a směrů, kudy přemýšlet. Pro toho, kdo si chce obohatit myšlení o sociálním systému, světě a společnosti, ve které žijeme, o problémech, které musí lidé každý den řešit, je dobrovolnictví skvělá volba.