Velmi špatné pohádky, tak Marta Sýkorová, doktorandka Cyrilometodějské teologické fakulty UP, pracovně nazývá autorské příběhy o pravdách a hodnotách, které v sobě neseme a věříme jim, ale jejich následování za určitou míru může mít pro nás i naše okolí až tragický dopad. Knižní vydání pohádek, které mohou být dospělým čtenářům pomocníkem v oblasti osobnostního rozvoje, vzniká i díky podpoře Nadačního fondu UP.
Pohádkový svět Marta Sýkorová využívá k umocnění negativních důsledků chování hlavních postav. Více tak vynikne například špatný konec princezny, která ráda pomáhá lidem okolo sebe, chce o ně pečovat, rozdat se jim, aby byli šťastní, až sama sebe zničí.
Jen negativně ale její pohádky nekončí. „Špatný závěr bude vždy zvýrazněný bílým písmem na černé stránce, aby na čtenáře více dolehl. Nicméně příběhy jsou specifické tím, že mají konce dva. Ve druhém si člověk může přečíst, že nemusí dopadnout tak zle. Na to pak navazují otázky, které se k myšlence pohádky vztahují, a užitečné tipy, jak se sebou po psychické i tělesné stránce pracovat,“ dodává autorka.
Motivy příběhů souvisejí s tématem, kterému se Marta Sýkorová věnuje v rámci svého doktorského studia – výzkumu vysoké citlivosti. Vysoce citliví lidé se vyznačují velkou mírou empatie a péče o druhé, zatímco sebe potlačují. „Pracuji na experimentu, kdy jsme lidem předkládali různé podněty a měřili jejich fyziologické reakce, jako krevní tlak, tep, frekvenci dechu nebo kožní vodivost. Tato měření doplňuje sebehodnotící dotazník a budeme porovnávat, jestli získaná data korelují. Tedy jestli někdo, kdo se hodnotí jako citlivější na podněty, se tak projevuje i fyziologicky,“ vysvětluje.
K doktorátu na olomouckém Institutu sociálního zdraví (OUSHI) ji přivedla zde působící Klára Maliňáková, se kterou se seznámila již během předchozího studia molekulární biologie a genetiky na Masarykově univerzitě. Tam také přišel impulz k napsání prvního příběhu.
„Myslím, že je spousta lidí, kterým by mohly tyto pohádky pomoci, především jsou ale pro mě. Potřebuji si připomínat ty negativní konce. Vznikat začaly, když jsem zažila velký neúspěch – neudělala jsem napoprvé bakalářské státnice. V té době jsem byla zapojená do mnoha aktivit, na bakalářce jsem musela hodně máknout, abych ji odevzdala včas, a státnice jsem už nedala, i když těsně. Tehdy jsem se začala ptát, proč to vlastně všechno dělám, když jsem tomu svému důležitému úkolu nedala prioritu,“ říká Marta Sýkorová.
Z podobných situací se prý poučuje stále znovu a stále hledá onu rovnováhu, protože život přináší nové a nové výzvy. Jednou z nich bylo i spojení s Olomoucí a Univerzitou Palackého. Na OUSHI našla nejen možnost smysluplně navázat na své předchozí studium, ale i naději a podporu pro uskutečnění svého snu, vydání pohádek pro dospělé. Její projekt také zaujal členy Správní rady Nadačního fondu UP, díky kterému se podařilo urazit několik významných kroků a aktuálně již probíhá jednání s jedním nakladatelstvím, které by soubor osmi pohádek mohlo vydat.
„Jsem za tuto podporu nesmírně vděčná. Ředitel fondu Jiří Rudolf se se mnou hned sešel, probírali jsme moji představu, co je dobré udělat a rozhodnout. Společně jsme mimo jiné prošli knihkupectví, v tiskárně jsme se setkali se sazečem, který mi poradil z grafického pohledu. Ta podpora je opravdu velká, nejen finanční,“ chválí si doktorandka.
Cennou zkušeností pro ni byla i prezentace Velmi špatných pohádek na adventním setkání fondu, kde se potkali podpoření studenti s donátory. Mezi vesměs laboratorními pracemi byla, v dobrém slova smyslu, zjevením. Navíc přišla s modrozelenými vlasy, které si věřící rodačka z Valašska nechala obarvit jako jeden ze svých, nejen sebepoznávacích pokusů o vystoupení z komfortní zóny. „Byla jsem si vědoma, že se tam potkají úplně jiné vědecké světy, do kterých já vstoupím s pohádkami. Buď to bude trapas, nebo to bude dobré. Musela jsem si to v sobě trochu vybojovat, říct si, že přece nejde o nic podřadného, i když nejde o tvrdou vědu,“ přiznává Marta Sýkorová, která ohromuje svým zápalem pro věc i kreativním záběrem.
Vedle psaní příběhů s přesahem do života totiž mimo jiné zpívá a hraje na housle a flétnu v brněnské pop-folkové kapele Dobrá otázka, maluje, věnuje se divadelní improvizaci s olomouckými Olivami. „Přála bych si do budoucna své aktivity propojit pod jednou pomyslnou stříškou – pracovat s pohádkami i uměním, které mě přitahuje, a prosvětlovat lidem život,“ uzavírá.