Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online. Dita Palaščáková má kromě působení na Univerzitě Palackého v roli koordinátorky pro práci s talentem ještě jinou práci. Na její vizitce stojí „ředitelka Zeměkoule“.
Už šestnáct let se Dita Palaščáková ve svém spolku Zeměkoule věnuje podpoře a rozvoji mladých lidí. Poslední dva roky do této skupiny patří také teenageři z Ukrajiny, na které se obzvlášť ze začátku války poněkud zapomínalo.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
Vše začalo, když jsem byla ještě studentka na univerzitě. Dostala jsem se k možnosti vzdělávat se v rámci programu Erasmus+ Mládež v akci, kde jsem absolvovala dva roční mezinárodní výcviky na školitele neformálního vzdělávání. Díky těmto akcím jsem potkávala lidi z různých zemí Evropy a zjišťovala jsem, jak odlišně mají nastavený systém práce s mládeží. Obdivovala jsem mládežnická centra ve Skandinávii, v Nizozemí a v Pobaltí, kde je nabídka poradenských a volnočasových aktivit obrovská, navíc je městy či regiony poskytovaná zdarma. V Česku jsem podobnou systematickou práci dlouho postrádala a moc jsem si přála k nám alespoň nějaké elementy dostat. Proto jsem založila organizaci Zeměkoule.
Proč zrovna tento název?
V té době jsem se potkávala s různými lidmi na různých postech a pozicích, kteří mi dávali všelijaké vizitky. V komunikaci s nimi jsem občas z jejich strany vnímala mocenský nepoměr mezi jejich funkcí a nějakou mladou holkou s bláznivými nápady. Takže mě s nadsázkou napadlo mít vizitky, na kterých bude napsáno „ředitelka Zeměkoule“. Ale zdálo se nám to vhodné i z tematických důvodů, protože jsme chtěli propojovat lokální témata s globálními. Podporovat mladé lidi, aby se stali aktivními tvůrci vlastních životů, ale také svých komunit.
Tehdy v roce 2008 mi žádný systém ani instituce nenabízel pracovní uplatnění, kde bych tohle mohla dělat, takže mi nezbylo nic jiného, než si jej vytvořit sama. Organizace se od té doby dál rozvíjí a stále se nám daří udržet její neformální fungování. Všichni pracujeme dobrovolně, ať už jde o hledání příležitostí, psaní grantů nebo vyjíždění na akce.
Čemu přesně se v organizaci věnujete?
V posledních dvou letech se naše práce nejvíc týkala vytváření příležitostí pro ukrajinskou komunitu, zejména pro mladé lidi, teenagery. Když ukrajinští uprchlíci přicházeli do Česka, největší pozornost se samozřejmě soustředila na maminky s malými dětmi. Potřebovaly se postarat o děti, aby mohly co nejdříve začít pracovat a vrátit se do zdánlivě normálního života. V té době jsem si ale všimla, že se skupinou teenagerů se vlastně vůbec nepočítá a nepracuje.
V ukrajinské komunitě se mi podařilo navázat bližší vztahy s matkami ve stejném věku, jako jsem já, a sdílely jsme názor, že pro teenagery musíme něco udělat. Nejen kvůli nim, ale i kvůli nám. Když nám tady bude dorůstat frustrovaná generace mladých lidí, dřív nebo později to bude mít nějaké důsledky pro všechny.
Snažíme se, aby měli pestrý program, seznamovali se s městem a regionem a abychom vytvářeli příležitosti pro jejich osobní rozvoj a zároveň stavěli mosty mezi nimi a českou společností. Někdy je to ale fakt těžké, jednou jsme přijati skvěle a jednou bojujeme i ve vlaku, protože průvodčímu vadí jejich národnost. Obecněji je pak pro nás důležité také téma wellbeingu mladých lidí, které rozvíjíme v různých projektech.
Co je při práci s lidmi v tomto věku nejdůležitější?
Pro mě je velmi důležité pochopení jednotlivých osudů. Představte si, že vás někdo v šestnácti odveze do země, o které jste do té doby téměř neslyšel. Máte igelitku, v ní pár triček a přijedete sem s tím, že jste tady na dva týdny. A najednou tady musíte zůstat. Pro mladé lidi, jejichž vývojovým úkolem v daném věku je budovaní si vlastní identity a vymezování se proti „příšerným“ dospělým, je to darda navíc. Aby se s tím vyrovnali, potřebují určitou míru podpory.
Jak jste tedy s Ukrajinci pracovali?
Začali jsme s menším projektem Nadace Via, díky kterému jsme mladé Ukrajince vůbec shromáždili. Jezdili jsme na různé výlety, kde se mi podařilo získat ještě soukromé dárce, kteří vše dofinancovali. To bylo ještě v té první vlně, teď už takové nadšení není.
Po grantu od Nadace Via jsme hned pokračovali dalším, který už byl větší. Díky němu jsme navázali na společné volnočasové aktivity. Ukrajinci hodně stáli o výlety do přírody. Byli jsme týden na vodě, poté třeba na Znojemsku v kempu nebo jsme jeli na terapeutický program s koňmi zaměřený na duševní zdraví.
Ale chodili jsme i na jiné aktivity, třeba bowling nebo prohlídku krytu civilní obrany. Účastnili jsme se také půlročního výtvarného kurzu pod vedením olomoucké výtvarnice Terezy Tomášové, ve kterém Ukrajinci malovali obrazy na téma domova. Následně jsme je vystavovali v ukrajinském centru, později i v Červeném kostele a dalších organizacích, aby se s obrazy lidé potkávali. Ve spolupráci s Centrem pro integraci cizinců a UNICEF jsme také pořádali dva příměstské tábory, jejichž součástí byly i workshopy s afghánskou novinářkou nebo o tom, jak začít podnikat v Česku.
Kolik Ukrajinců se vašich akcí účastní?
Založili jsme skupinu na Telegramu, kde jsme začínali se zhruba čtyřiceti teenagery z Ukrajiny, nyní je jich ve skupině aktivních přes sedmdesát. Všichni z Olomouce a okolí.
Teenageři touží být mimo vliv rodičů, což je v jejich věku pochopitelné a vlastně i nezbytně nutné pro jejich vývoj. Tyto děti totiž často zůstávají doma a starají se o menší sourozence. Mnoho sedmnáctiletých kluků navíc v Česku zůstává samotných. Jejich matky se vrátí na Ukrajinu, ale oni zůstanou u nás, aby nemuseli do armády.
Pracovali jste se skupinami složenými pouze z Ukrajinců, nebo i s Čechy?
Moje vize byla taková, že je namícháme, aby to mělo prvky integrace, ale ze začátku se to neukázalo jako úplně dobré. Ukrajinci drželi hodně pospolu. Měli velké obavy, ale hlavním problémem byla jazyková bariéra. Proto jsme pak některé aktivity dělali jen pro ně. Když jsme třeba potřebovali zmapovat jejich potřeby a aktuální stav, v kombinaci s českými dětmi to nešlo.
Je pro ně těžší se mezi Čechy otevřít?
Když to zjednoduším, tak pro Ukrajince je z určitých kulturních důvodů těžké mluvit o duševním zdraví, o tom, že mají strach nebo se cítí špatně. V běžném rozhovoru nemáte vůbec šanci se tyto věci dozvědět. Pronikat do toho, jak se jejich komunita snaží s válkou vyrovnat a jak k tomu volí různé strategie, je opravdu zajímavé.
Když pracujete s mladými lidmi, je ohromně důležité vytvořit atmosféru důvěry. Pak se před vámi nebojí říct nebo udělat to, co opravdu chtějí. Když budu v roli nějaké autority, začnou mě vnímat jako učitelku, která je ještě navíc z české majority, a nikdy tam neproběhne organická výměna potřeb. Nikdy se nedostanete doopravdy blíž.
Co jste o jejich potřebách zatím zjistila?
Jejich největší potřebou jsou brigády, které jim často pomáháme zajišťovat. Stejně jako jejich maminky totiž nemají žádné peníze. V Zeměkouli máme síť různých partnerů, kteří ukrajinskou mládež zaměstnávají, třeba olomoucké Poděbrady nebo Telegraf. Všichni jsou s nimi spokojení.
Jaké otázky řešíte s mladými Ukrajinci nejčastěji?
Ze začátku dlouho odmítali fakt, že tady nějakou dobu stráví. Nastavili si to v hlavě tak, že se prostě za pár měsíců vrátí domů. Neměli proto žádnou motivaci učit se česky nebo se jakkoli integrovat. Jenže pak zjistili, že tady opravdu nějakou chvíli zůstanou, jenže už začal školní rok a Ukrajinci se ještě nestihli přihlásit do škol. Ty zase pro změnu nevěděly, jak si poradit s jazykovou bariérou, takže docházelo k prodlevám a zmatkům.
Opravdu velkým tématem je práce. Řada mladých lidí ani nechce chodit do školy a raději rovnou pracují. Někteří chodí do vícesměnných provozů, tedy do podmínek, ve kterých mnohdy nechtějí pracovat ani Češi. A jsou spokojení, protože si vydělají peníze, které vnímají jako zdroj nezávislosti. Krátkodobě jim to plní nějaký účel, ale je to trochu problematické, protože z dlouhodobého hlediska ztrácí kontakt s možností opravdu uspět v nějaké lepší pozici. I tohle se u nich snažíme nějak vychytat a podpořit je tam, kde to jde. Třeba právě v učení češtiny.
Jak vidí svou budoucnost?
Když to velmi zjednoduším, potkávám se se dvěma základními strategiemi. První je – chci zůstat v Česku napořád, na Ukrajinu už se nechci vrátit za žádných okolností, protože mě tam dobrý život nečeká, a chci makat na tom, aby byl můj život tady co nejlepší. A pak to druhé – chci se na Ukrajinu vrátit hned, jak to půjde, protože chci pomoct obnovit svou zemi.
Co dobrovolnictví přineslo vám?
Téma, jak pracovat s mladými lidmi a jak s nimi mluvit o světě a o životě, mě dlouhodobě zajímá a baví. Dobrovolnictvím si toto téma do svého života dostávám. Baví mě poslouchat názory a postoje mladých na dospělé a vůbec na celý svět, který tady společně utváříme. Je to pro mě hodně obohacující.
Mám taky velkou radost, když se nám těm mladým lidem podaří opravdu pomoct. Jednoduše, když dělám něco smysluplného pro všechny. Tato práce mi také dává možnost se s lidmi síťovat. Při vytváření projektů a nápadů se setkávám s lidmi z kraje, města i z univerzity. Jsem v kontaktu s chytrými lidmi, se kterými sdílíme podobné hodnoty a učím se od nich spoustu věcí. Uvědomuji si, že v té síti dokážeme mnohem více, než kdybych to byla jen já.