Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online. Hlavní snahou kočičích útulků je zmírnit utrpení koček, které pramení z jejich přemnožení. Klára Hamuľáková, odborná asistentka z Právnické fakulty Univerzity Palackého, nabízí útulkům pomocnou ruku, přičemž sama změnila život hned několika kočkám.
Jak jste se dostala k dobrovolnictví?
Od malička mám ráda přírodu a zvířata, jimiž jsem byla vždy obklopena. Když jsme se s manželem přestěhovali za Olomouc na vesnici, uviděla jsem reálný život toulavých koček a začala jsem se angažovat více. Byla to jedna zachráněná kočka, pak druhá – a v tu chvíli jsem pochopila, že to není jen individuální problém. Toulavých koček je hlavně na venkově obrovské množství, protože se množí téměř nekontrolovaně a koťata potom žijí v hrůzných podmínkách.
Začala jsem spolupracovat s organizací Kočky Uničov Sdružení Píšánek, kterou vede velmi obětavá paní, jež se na úkor svých financí a volného času věnuje záchraně koček velmi intenzivně. Dovážíme tam s manželem krmivo nebo nějaké další věci, které potřebuje. Snažíme se jí pomáhat také finančně nebo třeba s převozem nemocné nebo zraněné kočky k veterináři.
Nevěnuji se ale jen kočkám, spíše bych řekla pomoci zvířatům obecně. Kromě spousty koček máme teď doma i dva zachráněné psy, přičemž různým psím útulkům a organizacím pomáhám také finančně. Pomoc kočkám ale považuji za akutnější. Na rozdíl od ochrany psů zde není tolik aktivních organizací, chybí také větší zájem veřejných institucí a dostatečná prevence. Mám pocit, že problémy toulavých koček jsou poněkud upozaděné, proto se snažím pomáhat hlavně v této oblasti.
Jak si vysvětlujete, že kočky jsou v tomto ohledu poněkud přehlížené?
Velmi přehlížené. Určitým způsobem to chápu, protože toulavý pes může být nebezpečný a lidé se ho bojí. Toulavá kočka nikoho přímo neohrožuje. Navíc kočky jsou většinou někde schované, takže oproti toulavým psům nejsou tolik na očích. Problém je to ale obrovský, stejně jako utrpení, které zvířata bez domova zažívají.
Mám osobní zkušenost, když mě kontaktovali právě z Uničova, jestli bych nemohla poskytnout dočasnou péči toulavé kočce se čtyřmi koťaty. Všechna byla v hrozném stavu, který pro mě byl do té doby úplně nepředstavitelný. Piplali jsme je přes tři měsíce, a stejně jedno koťátko a jeho maminka zemřely. U těch zbývajících se z dočasné péče stala trvalá, ale doteď mají velké zdravotní problémy, všechny mají velmi oslabenou imunitu a potíže se zrakem.
Hodně koček se rodí ve špatných podmínkách i proto, že chybí dostatečná prevence a osvěta. V této souvislosti jsem ráda, že zrovna Olomouc jde ostatním městům příkladem. Momentálně má schválený program, kdy bude lidem od nového roku přispívat na kastraci koček, což je jediná cesta, jak přemnožení a s ním spojenému utrpení koček alespoň trochu zabránit.
Pomáhají města i přímo kočičím útulkům?
Některé útulky jsou podporovány městy, ale není jich tolik jako těch psích. Potom existují různé organizace, které kočičí útulky sdružují a získávají pro ně peníze. Některé útulky se taky snaží získat podporu samy, třeba přes Donio. Často také zveřejňují srdcervoucí příběhy na sítích a vybírají peníze na konkrétní kočku. Funguje také adopce na dálku, kdy si vyberete konkrétní zvíře, které chcete finančně podporovat. To je cesta i pro ty, kteří z jakéhokoli důvodu nemůžou mít zvíře doma.
Nejspíš hlavním příjmem je pro ně právě okruh finančních dárců, kteří přispívají pravidelně, což je pro útulky nejdůležitější. Aby věděly, že příští měsíc budou mít minimálně nějaký finanční obnos, se kterým můžou počítat. Jen u nás na právnické fakultě tímto způsobem pomáhá hned několik dobrých lidí.
Je běžné, že útulky svěřují kočky do dočasné péče dobrovolníkům, jako to bylo u vás?
Protože útulky nejsou nafukovací, mají určitou síť lidí, které můžou oslovit v okamžiku, když už nemohou převzít danou kočku do své péče. Může to nastat kvůli kapacitě nebo i v případě, že je daná kočka nemocná a mohla by infikovat ostatní. Lidé si ji vezmou k sobě většinou na vlastní náklady a nějakým způsobem se ji snaží dát do pořádku. A to nemyslím jen zdravotně, ale i psychicky. Potom se zvířeti hledá nový domov.
Já osobně jsem se v tomto posledním kroku moc neosvědčila. Péče o naše koťata byla opravdu náročná, strávila jsem s nimi mnoho hodin a už jsem pak nebyla schopná dát je někomu jinému.
Co všechno péče obnáší?
Samozřejmě krmení, ale i podávání léku, injekcí. Všechna naše koťata byla ve velmi vážném zdravotním stavu, takže jsme je v podstatě každý den vozili k veterináři.
A bylo to náročné nejen finančně, což je vlastně úplně ten nejmenší problém, ale hlavně časově a citově. Pomoc a péče přináší ty nejhezčí pocity, když se vám něco podaří. Ale současně přináší i obavy a stres, protože se každý den budíte s tím, jestli zesláblá kočka přežije, nebo ne. A když se to nepodaří… Osobně se nad to úplně neumím povznést a z každé ztráty je mi smutno.
Důvěřují kočky z ulice lidem? Podávání léků už určitou dávku důvěry vyžaduje.
Mám spoustu jizev. Minulý rok jsem třeba chtěla zachránit kočku, která o to asi nestála, takže jsem skončila se sešitými ránami a obvazy na obou rukou. Některé kočky se péči brání, ale může za to samozřejmě hlavně strach.
Je to ovšem různé. Některé jsou povahově složité, některé naopak už přijdou mazlivé a u některých se důvěra vybuduje postupem času. Je to opravdu u každé kočky individuální a asi je to dáno spíš povahou.
V průběhu let jsme měli spoustu koček a některé z nich byly opravdu divoké. Jednu takovou máme i teď. A byť k nám přišla ještě v kotěcím věku, je velmi plachá a důvěřuje jen mně, a to opravdu na milisekundy. Přišla k nám s velkou pytláckou pastí na noze a už ten odchyt a veškerá manipulace na veterině byly velmi obtížné. Po takových zkušenostech se důvěra buduje velmi pomalu.
Kolik máte v současnosti doma zvířat?
Máme jednu želvu, která teda nebyla toulavá ani zachráněná. Potom máme tři psy, jeden je koupený, druhého jsme adoptovali z olomouckého útulku a třetí je dovezený z Irska, přes organizaci Chrti v nouzi. V Irsku je velký problém s tím, že se majitelé zbavují chrtů, kteří nejsou vhodní na závody. A to fakt strašným způsobem. Uspání je ještě tou nejlepší cestou, ale jsou i daleko horší. Adopce přes Chrty v nouzi před tímto osudem ochrání desítky psů ročně.
A koček máme… Teď to musím spočítat. Máme pět koček doma a čtyři kočky, které jsou převážně venku, takže momentálně devět.
A všechny jsou zachráněné?
Ano, ani jedna není plánovaná, ani koupená, všechny jsou zachráněné nebo osvojené. Čtyři k nám přišly samy a už zůstaly. Potom ta tři koťata, která jsme zachránili, a pak ještě dvě toulavá koťata, která moje mamka chodila krmit přes tři měsíce ke hřbitovu, a když se pak na podzim začalo zhoršovat počasí, rozhodli jsme se je vzít taky.
Jaký je váš limit?
Myslím, že se teď pohybujeme na hraně možného a snad i trochu za ní, protože je to samozřejmě velké omezení. Nemůžeme nikdy neplánovaně odjet, vždycky musíme mít někoho, kdo nám pomůže, přijde zvířata nakrmit a postarat se o ně.
Časově ani prostorově bychom už více koček nezvládli, ale co se týče peněz nebo ochoty, ještě rezervu máme.
Co vám dobrovolnictví přineslo? Teda kromě hodně luxování.
A uklízení… Jednoduše mi to přináší dobrý pocit, protože když zvířeti změníte nebo zachráníte život, nedá se to ničím nahradit.
Také poznávám, že existuje spousta dobrých lidí, kteří obětují velkou část svého života bez jakéhokoliv potřeby, být za to nějak oceněni. To je pro mě velmi hodnotné. Možnost poznat nesobecké a hodné lidí, kteří se dokážou věnovat péči o bezbranné tvory, je ve své podstatě odměnou.
Když vidíte příběhy těch zvířat, jak jsou lidé schopní se k nim zachovat, mnohdy jen tím, že jsou vůči nim lhostejní, přináší mi tahle má angažovanost naopak utěšení, že to vlastně není všechno tak špatné.
Vidím, že ještě chcete něco dodat.
Musím říct, že jsem zvažovala, jestli vůbec spadám pod definici dobrovolníka a jsem hodna rozhovoru. Činnost, které se věnuji, není organizovaná, je pro mě naprosto přirozená a přichází v nepravidelných intervalech, když je zrovna nutné pomoct. Navíc lidí, co pomáhá, existuje mnoho a jsem za ně velmi ráda. Jen jsem chtěla, aby lidé věděli, že ten problém existuje a že i drobná pomoc nebo skutek dává ohromný smysl.